Beseda v sále H71 s odbornicí evropského rozměru Danuší Kvasničkovou byla od první chvíle plná emocí. Na setkání s téměř devadesátiletou boleslavskou rodačkou totiž dorazila pětice jejích žákyň, jeden z boleslavských seniorů s černobílou fotografií z tanečních kurzů, na níž se usmívá Danuše, jíž se prý tehdy říkalo Amálka, nebo pedagožka, která chtěla Kvasničkové osobně poděkovat za skvělé materiály k výuce.
“Byl to možná jeden z posledních krásných večerů v mém životě,” poděkovala v závěru besedy viditelně dojatá Danuše Kvasničková. Během zhruba devadesátiminutového povídání došla řeč na její dětství a mládí v Boleslavi včetně let, kdy učila na zdravotní škole a posléze na dnešním Gymnáziu Dr. Josefa Pekaře.
“Tam jsou mé žákyně, tuto třídu jsem milovala,” představila ostatním příchozím Kvasničková skupinku dam v publiku. “My vás taky!” ozvalo se ihned z hlediště. Jedna ze studentek dokonce dorazila až z Prahy. Došlo tak i na úsměvné historky, třeba kterak za ní žáci přišli až domů, když měla neštovice, aby se přiznali k průšvihu ve škole.
“Byla přísná! Ale cítili jste z ní, že vše myslí doopravdy,” popsala její učitelský přístup jedna ze studentek maturitního ročníku 1966.
Během besedy, kterou moderovaly začínající vědkyně, absolventky Gymnázia Dr. Josefa Pekaře a současné studentky Masarykovy a Karlovy univerzity Věra Bočková a Bea Filipi, zmínila Kvasničková také svůj odchod do Prahy do pedagogického výzkumném ústavu či účast na konferenci o výchově a přírodě v roce 1971 ve Švýcarsku, kde osobně vedla půldenní diskuzi. Pak už ji ale soudruzi do zahraničí nepustili, protože po invazi vojsk v srpnu 1968 vystoupila z KSČ.
“V životě bych naši zemi neopustila. Mohla jsem tam zůstat, ale já nebyla ten, kdo by měl odejít,” uvedla evropsky významná ekoložka. Navzdory postoji Kvasničkové se její metodika, jak vychovávat k ochraně přírody, v sedmdesátých letech dostala až na konferenci UNESCO. A skoro každý žák nebo student nosil v aktovce prvouku, přírodovědu, přírodopis či biologii, na které se autorsky podílela. Mnoho takových materiálů také Kvasničková přivezla ukázat.
“Zpětně bych vám chtěla poděkovat za učebnici Ekologický přírodopis, která byla dělaná ekosystémově,” přihlásila se během besedy o slovo pedagožka Gymnázia Dr. Josefa Pekaře Zuzana Neuhäuserová, která vzpomněla, jak zásadně jí jako začínající učitelce materiál připravený Kvasničkovou pomohl. Publikace vychází ostatně dodnes, i po dvaceti letech.
Dotazy se nevyhnuly ani současné ochraně přírody a ekologické situaci. “Pokud se začne měnit množství oxidu uhličitého a kyslíku v atmosféře, tak je to katastrofa. My to radši neslyšíme. Mám obavy, jak se to bude vyvíjet dál. Ale možná to vidím příliš černě, už jsem stará,” zaznělo z úst Kvasničkové, která se i těsně před devadesátkou těší, jak si na jaře na chatě zasadí a bez chemie vypěstuje brambory, papriky nebo rajčata. Utíká tam každoročně z Prahy, která jí k srdci nepřirostla, i když tam žije od roku 1967. “Doma se cítím tady v Mladé Boleslavi a na chalupě,” vyznala se.
“Měla jsem ten život docela zajímavý,” shrnula na závěr skromně autorka mimo jiné desetidílného televizního seriálu Ekologie všemi pády, pedagožka takových osobností jako je Dana Drábová, ředitelka Ekogymnázia v Praze, zakladatelka SOČ nebo držitelka mezinárodního ocenění UNEP Global 500 a Ceny ministra životního prostředí.
Na besedu konanou 11. února k připomínce Mezinárodního dne žen a dívek ve vědě navázalo díky spolupráci s projektem KineDok promítání dokumentu Vědkyně vs. věda o amerických špičkových odbornicích, které se snažily a stále snaží bojovat za stejné pracovní a výzkumné podmínky. Počet zastoupení žen ve vědě je totiž i ve 21. století stále významně menší než mužů, Česko je dokonce vůbec nejhorší v Evropské unii. Celou akci připravilo v sále H71 Komunitní centrum Klementinka.
/foto Hana Kružíková/
